MÉDIA: Rozhovor o koních pro „nekoňařský“ časopis BRÁNA

Přepis rozhovoru pro časopis BRÁNA 

Šéfredaktor časopisu Bronislav Matulík:

K čemu koně byli a jsou?

Trenér koní a jezdců Daniel Toušek:

V historii kůň vždycky pomáhal lidem, oral, táhl, přepravoval, dobýval. Zatímco dnes, pominu-li tažné koně, je to zvíře určené k zábavě, k potěše, ke sportu. A to je činnost, která definuje užití koně. To znamená, že kůň se chová podle plemene ke specializaci převážně k jezdectví a sportu a až poté i k pracovnímu užití.

BM: Jsou profese, které se dají dělat jen s láskou. Platí to i o chovatelství koní a jezdectví?

DT: Kladu si otázku, jakou mám já lásku ke koním? Vždyť já je každý den zatěžuji a konfrontuji s mými potřebami o kterých oni nemají moc tušení, pokud jim neporozumí. Protože kdybych měl vzít lásku ke koním doslova, tak na ně nebudu sedat, neboť vím, že toto zvíře k tomu nebylo stvořeno. Jenomže kůň je dost poddajný na to, aby se dal osedlat, stalo se z něj domestikované zvíře. Přesto chci respektovat jeho stájové, krmné a především pohybové potřeby. Kůň je totiž od okamžiku narození stvořený k pohybu, má z něho radost. To vidíme na hříbátku, jak běhá kolem mámy. Takže moje láska ke koním se projevuje tím, že se snažím vlastním vzděláváním a nabýváním zkušeností docilovat svého cíle tak, aniž bych byl s nimi v konfliktu a to vyžaduje především pokoru v přístupu, aby časem jsme si porozuměli. A samozřejmě mám svou práci rád, i když se u ní hodně zapotím a taky mě někdy i bolí. Každá námaha je však součástí „tréninku“ koně i jezdce. A co bolí, to roste !

BM: Kůň jako i člověk se narodí s určitou povahou, schopnostmi a dispozicí, jak poznáš, co se v kterém hříběti skrývá?

DT: To je věc zkušeností, ale s přesností se to poznat nedá. V zásadě až při práci poznávám, jak se rychle učí a přijímá mé požadavky. Jestli to bude šampión nepoznám. Mnohé ale napoví rodokmen koně, jací byli rodiče a prarodiče, to předurčuje koně v mnohém. Pokud ta znalost chybí, je obzvlášť nutné být ke koni shovívavý. Bavíme-li se o dostihových koních, jsou to takzvaně ranní koně a tím jsou rychlejší i vývojově. Pak jsou koně tzv. pomalejší ve vývoji. Např. anglického plnokrevníka můžeš obsedat už v roce a půl, zatím co teplokrevníka až ve třech letech či později, a další dva tři roky je učíš základům, aby se v nich uměl najít. Anglický plnokrevník je ve čtyřech letech hotový kůň, takže tam, kde teplokrevník začíná svou specializaci, plnokrevník je na vrcholu, pokud zůstane zdravý. Anglický plnokrevník je ve dvou letech již fyzicky připraven zaškolování, nikoliv plnou práci, ale hlavu má stále jako děti, takže jako trenér potřebuješ zkušeného jezdce, abys byl vůbec schopen trénovat s mladým nezkušeným koněm. Mladý kůň jezdecké chyby moc neodpouští a dochází často k vyvolávání projevů resistence, které pak brzdí zdárný rozvoj koně.

BM: V jezdectví dochází k určitému splynutí člověka s koněm, nejen trenér učí koně, ale i jezdec se učí od koně. Co tebe osobně naučili koně?

DT: Říká se, že koně vychovávají. A vychovávají člověka k trpělivosti, i když se to ne vždy daří. Troufám si říci, že každý kůň je pro mě výzvou, i ten, na kterého by žádný profesionální jezdec nechtěl sednout. Mě hodně obohatili angličtí plnokrevníci, naučili mě každodenní prací trpělivosti. Jeden kůň se se mnou dokonce převrátil na zadní, kterého jsem nepřipravoval od začátku si sám a projevem tak byl velmi nervní a já jako jezdec jsem po něm tu poslušnost vyžadoval hned a tak jsme narazili na sebe jako dva kohouti a byl z toho nehezký pád a nemocnice. To mě vyškolilo. Kromě trpělivosti také cílevědomosti, musíš vědět, co chceš s tím koněm dělat, protože kůň to neví. A když to kůň neví, ty to musíš vědět dvojnásob. V neposlední řadě i pokoru, protože kůň má neskutečné síly, která tě může zabít, když nevíš, jak s ní zacházet. Taky mně to učí vytrvalosti. Jako křesťan s mnohými chybami si uvědomuji, že bez vytrvalosti na cestě životem neobstojím.

BM: Říkáš, že koňská mysl je dětská mysl…

DT: Ke svým dětem přistupuji jako ke hříbátkům. Moje manželka je velmi pečlivá a já ji za to nesmírně obdivuji, ale když ji děti začínají trochu vytáčet, tak jí říkám, hlavně klid, zkus se nerozčílit. A u koní je to podobné. Udělal jsem hodně chyb, rozčiloval jsem se, ale to bylo tím, že jsem to neuměl. Takže jsem-li klidný, získám si tím svého koně. To samozřejmě neznamená, že se práce s koněm neobejde někdy i bez trestu. Důslednost je na místě ! Trest občas musí přijít, hned a dost silně, aby si to kůň uměl spojit, ale trest musí rychle odeznít. Avšak bez důvodu se koně nesmí trestat. To jsem si přinesl i do výchovy svých dětí. Takže když přijde nějaký trest, hned se pak zase objímáme. Kůň stejně jako dítě by neměl nikdy pochybovat, že jej mám rád.

               Foto: Bronislav Matulík

BM: Zúčastňuješ se dostihových závodů, co to pro koně a jezdce znamená, je kůň stejně či podobně ambiciózní jako člověk?

DT: Stoprocentně najdeš zvířata, která chtějí vyhrávat, ale je jich vždycky méně, jsou vzácní a drazí. Ostatní to musíš naučit, motivovat je a najít jim jejich výkonnostní kategorii. Měl jsem vítězného koně. Na něm bylo hned vidět, že chtěl vyhrávat, byl nejlepším dvouletkem na Slovensku. Bohužel pak zůstal v jedné profesionální stáji a vrátil se mi zdecimovaný. Jako mladý a nadějný vyžadoval individuální přístup. Letos jsem s ním ještě jednou zvítězil (Video z dostihu), ale po zdravotní stránce již není pro takové výkony odolný, zděděné problémy (zdravotní i psychické) jen tak neodstraníš a pak stačí jedna chyba a koník se ti rozloží jak domeček z karet.

Od tohoto momentu vše nabralo nový směr a začali jsme vlastní koně trénovat ve vlastních podmínkách v Radonicích si sami. Nic jednoduchého, ale to již nemělo jiného zastání, kdy jsme dávali vlastní koně do druhých rukou. Tím nabyla moje práce s koňmi v zásadě jiný rozměr.

BM: Bavíme se o soužití člověka se zvířetem, co bys řekl o soužití člověka s Bohem?

DT: Kůň k sobě potřebuje koně a nad sebou autoritu. U člověka je to podobné, ale ne tak moc, jako v případě koně, protože člověku je dána svobodná vůle. Autorita u koní vychází z hierarchie stáda. Nicméně kdo je výše postavený, ten zaujímá ochranný přístup. U člověka spatřuji, že výše postavený využívá a zneužívá, povyšuje se. Tedy jako kůň potřebuje vědět, kdo stojí nad ním, věřím, že člověku prospívá také dobrovolné nalézání autority pro život, nejlepší pak tu absolutní, tedy Pána Boha stvořitele. To je moje zkušenost.

A taky v jezdectví jsem vyhledával autority profesionálů, protože z jejich autority se mohu něco dobrého naučit pro vlastní práci. Práce je denní chléb, tak že jde o užitek pro život. V mém životě je pojem a osoba autority pozitivní jev, bez kterého si svůj život nedokáži představit. Kůň také potřebuje svého zkušeného jezdce, kterému může důvěřovat a spoléhat na jeho vedení.

BM: Můžeš nějak popsat otcovský vztah ke svým koním?

Když odrodím hříbátko, nejlepší přístup k němu je, nenaléhat na kontakt a nechat jej přijít ke mě samotného. Sednout si ve výběhu a čekat, až přijde samo. A ono přijde, jsi pro ně zajímavý, zatím tě vůbec nezná, je zvědavé. Ale musíš mít čas, protože ono přijde třeba až za hodinu nebo za půl dne …

Když čas nemáš, můžeš se k němu sám začít přibližovat, ale musíš být velmi vnímavý. Jakmile začneš přistupovat a vidíš, že koník váhá a couvá od tebe, musíš odstoupit a udělat krok zpátky. A když se k tobě začne přibližovat, musíš zůstat stát a nejít k němu. Protože hříbě potřebuje k tobě získat důvěru, že neděláš pohyby, s kterými nepočítá. Nejlíp se k němu přiblížíš tak, že natáhneš ruku a čekáš, až si tě samo očichá. Ty se mu dáš představit. Pak se k němu příště můžeš přiblížit víc, ale musíš mu vždycky dát prostor, aby si na tebe hříbě zvyknulo. Je to budování vztahu. Když jsi předvídatelný, bezelstný, vždy budeš mít úspěch. A podobný přístup musíš mít nejen ke hříbátku, ale i k staršímu koni. S dětmi a dospělými lidmi je to dost podobné. Obávám se ale, že lidé si bezelstnou důvěru a transparentnost překládají jako slabost a naivitu. Zde platí to biblické „buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice”.

____________________________________________________________________________________________________

Daniel Toušek

S koňmi jsem začal pracovat v podstatě pozdě, až ve věku 19 let. Předtím jsem aktivně sportoval v týmových sportech (baseball) a tato soutěživost ve mě přetrvává. Proto jsem rád, že mohu jako licencovaný trenér (JCČR) připravovat dostihové koně pro naši rodinnou stáj (UTRIN). Zároveň vedu naši jezdeckou školu Jízdárna Radonice, což jsou aktivity mého denního chleba.  

Narodil jsem se do křesťanské rodiny, za což jsem vděčný. Biblické hodnoty mi pomáhají se i přes různé pády umět vytrvale držet vytyčených cílů a to je pro cestu životem a také i profesionální práci podle mě nezbytné. Být vytrvalý a chtít odvádět dobrou práci.